Přeskočit na obsah

SKLO VE STAROVĚKU

Pro vynález skla nelze uvést přesné datum. Vznikalo postupně v době bronzové (5-4 tis. př.n.l.) vedle keramiky a využívalo se zkušenosti z výroby kovů a zpracování kamene. Předchůdcem skla byly sklovité glazury, které pokrývaly: keramické šperky, nástěnné vlysy a nádoby.

Pravděpodobné prvenství ve výrobě skla patří západní Asii, nikoliv Egyptu. 
První předměty byly opaktní korálky různých barev. Nálezy se datují již od 5000 př. n. l. v Sýrii, zatímco v Egyptě je jejich výskyt doložen až kolem pol. 4000 př. n. l.. Také nejstarší fragmenty dutých nádob jsou asijského původu.

V Mezopotámii se koncem roku 1600 př. n. l. vyráběly pouze drobné předměty: šperky, přívěsky a amulety, lahvičky na vonné oleje a líčidla, číšky a misky. Téměř všechny nádoby se tvarovaly technikou na pískové jádro, velikost se pohybovala okolo 10cm. Technika byla pomalá a pracná. Na kovovou tyč se nasadilo jádro ( písek + hlína + sláma), které se ponořilo do tekuté skloviny, nebo se navíjelo skleněnými vlákny. Nahříváním a válením na kamenné desce se povrch nádoby vyhladil a nakonec se jádro vyškrabalo.

V egyptské Tell-El-Amarna (1400 př.n.l.) se sklovina tavila v primitivních jámových pecích. Tavba probíhala ve dvou fázích:

1. v hliněných pánvích se za nižší teploty stavoval kmen, tzv. předfritování
2. po zchlazení se znečištěné vrstvy odlámaly a zbytek se roztloukl a znovu tavil (okolo 1100°C)

Starověká skla byla sodná (vysoký obsah alkálií), která umožňovala tavbu při nižších teplotách a delší dobu zpracovatelnosti. 

Pro předřímské sklo je charakteristická barevnost, které nahrazovaly drahokamy a polodrahokamy. V nejstarším období bylo sklo opaktní (tmavěmodré, tyrkysověmodré, černé nebo zelené)

Sklo se dekorovalo 
aplikováním nití (žluté, bílé, tyrkysové a zelené) česané do girlandovitých či cik – cak motivů a zaválených do povrchu skla. 

Počátky dutého skla v Egyptě jsou doloženy třemi nádobami se jménem faraona THUTMOSE III. – dnes uloženo v Londýně, Mnichově a v New Yorku. Přepokládá se, že původ těchto nádob je výsledkem tažení tohoto panovníka v asijském válčení a pravděpodobně přivedl do egypta i asijské skláře.

Od roku 1500 př.n.l. se sklářství šířilo na Kypr a do Egejské oblasti. Období 1800 př.n.l., vláda dynastie THUTMOSE III. a AMENHOTEPA III. a IV., bylo obdobím největšího rozkvětu egyptského sklářství. 

Tvary nádob navazovaly na příklady z keramiky, kovů a kamenů. Nejkrásnější předměty se zachovaly z doby AMENHOTEPA IV. – ECHNATONA, heretického faraona, který sídlil v TELL – EL – AMARNE. 

Koncem doby bronzové (po roce 1200 př.n.l.), za doby Nové říše v Egyptě vzniká anarchie a upadá,  ustává výroba nádob a pokračuje pouze výroba perel, pečetí a amuletů. Egypt tak ustupuje na mnoho staletí do pozadí a sklářství znovu ožívá v helénismu.

V Asii ( 900 př. n. l.) dochází k nové renesanci sklářské výroby, zejména v centru Sýrie a Mezopotámie, obchod se sklem po celém středomoří organizovali Féničané. 

V 7. a 6. stol. př.n.l. se obnovila výroba na jádro zprvu v Mezopotámii, na východním pobřeží Středozemního moře, na pobřeží Černého moře a v Egejské oblasti na Rhodosu a Kypru.

Mladší nádoby na vonné oleje – BALSAMARIA – navazují na soudobou
řeckou keramiku: AMFORISKY, ARYBALLY, OINOCHOE, válcovitá ALABASTRA mělá své vzory ve starších alabastrových nádobkách. Za SARGONA II., vládce Mezopotámie, byly v Nimrudu a Ninive hutě a rafinérské dílny.

K 7 stol. př.n.l. se datují první sklářské recepty na klínopisných tabulkách. Nejstarší receptura byla objevena z 2 000 př.n.l. od skláře MARDUKA. Kromě již známé techniky nabalování se objevovala technika vybrušování nádob z bloků skla, technika mozaiková (nařezané plátky ze skla různé barvy se skládaly do forem a pomalým tavením se spojovaly), technika tavení rozdrcené frity, technika tavení na ztracený vosk (negativní formy z hlíny nebo sádry, v nichž se sklo tavilo, vznikaly obtiskem voskového modelu).

Do 7 a 5. stol. př.n.l. jsou datovány mělké misky z bezbarvého skla tavené ve dvoudílné formě a zdobené hluboce vybroušenými radiálními žlábky nebo listovou rozetou v plášti. Výroba misek pokračuje i v době ovládnutí Babylónů Peršany v 5. a 4. stol. př.n.l.
za vlády Achaemenidské dynastie. Sklářství se v té době šířilo do Řecka, na Krétu a do dnešní Itálie.

Po r. 330 př.n.l. dochází k velkým změnám. Expanze Alexandra Makedonského přinesla zároveň expanzi řecké kultury na Přední východ. Mezopotámie je již odsunutá z kulturního dění a odmlčela se i ve sklářské produkci. Zato v Sýrii, sklárny prosperují, vyrábějí jednoduché zboží (polokulovité či kónické misky tavené ve formě a dokončené brusem). 

Do hlavního centra Dolního Egypta (Přední východ, s nově založenou Alexandrii, se stáhli i mezopotámští skláři a brusiči. Zde pokračuje výroba mozaikového skla, skla taveného ve dvoudílné formě a na ztracený vosk. Tyto techniky se na Předním východě, s brusem a řezáním skla, rozvíjejí a zdokonalují.

Z Alexandrie se sklo vyváželo do Itálie, Řecka i jinam. Rozvíjí se zde emailová malba na skle a technika výzdoba skla rytou zlatou fólii mezi dvěma vrstvami skla (miska CANOSSY – muzeum Londýn). Většina alexandrijských umělců se stěhovala za svými bohatými zákazníky. Typické práce vznikaly až v Itálii.

Před změnou letopočtu nastal přelom ve sklářské výrobě, vznikla SKLÁŘSKÁ PÍŠŤALA a nastala výroba skla foukáním. 

Dodnes se jedná o základní sklářský nástroj, přičítá se Féničanům. Výroba se mnohonásobně zrychlila, zjednodušila a zlevnila. Tímto vynálezem se sklo stalo v užívání obecným a byl to krok velmi jednoduchý. Dříve se při výrobě skla, na hlíněné jádro, sklovina nabírala na kovovou tyč. V době bronzové na bronzovou tyč, v 9. stol. př.n.l. na železnou tyč. 

Zpočátku se užívaly starší techniky tvarování a foukání. Dále technika MOZAIKOVÁ, TAVENÍ SKLA – luxusní sklo a FOUKANÉ SKLO – užitkové sklo. Ve 2. pol. 1. stol. převažuje sklo foukané nad sklem taveným ve formě. 

První foukané výrobky byly tzv. UNGUENTARIA (kulovitá, baňkovitá i protáhlá), polokulovité číšky a misky, baňaté a čtyřboké láhve, konvice. Některá skla se foukaly napevno do vícedílných reliéfních forem (lahvičky ve tvaru hroznu, mušle, datle, lidské hlavy, nebo jako číšky s mandlovitými vypuklinami či s nízkým reliéfním figurálním dekorem).

Od 1. stol. vzniká sklo sýrského charakteru a šíří se po celé Říši římské. Skláři vyváželi a zakládali vlastní sklárny (Egejská oblast, území dnešní Itálie, Francie, Porýní). Ve 2. a 3. stol., v oblasti dnešního Španělska, Belgie, Nizozemí, Švýcarska a Británie, vývoj sklářství probíhal v prvních třech stoletích naší éry ve východní a západní části Středomoří. Kontakt mezi východem a západem byl neustálý a živý.

Itálie, Belgie, Nizozemí, Německo a Británie vyráběli velké množství obalového skla (nádobky na líčidla a parfémy, větší nádoby na víno a olej). Mnohé z láhví mají na dně vytlačené jméno: ENNION, ARTAS – Sidon, SENTIA SECUNDA – Aguilei, FRONTIUS – Galie.

Na přelomu letopočtu, na východě, se v Alexandrii za římské doby vyrábí a vyváží luxusní sklo. PORTLANDSKÁ VÁZA z tmavěmodrého, bíle vrstveného skla s reliéfně řezaným figurálním dekorem. Jedná se dílo alexandrijských umělců.

Koncem 2. stol. sklo barevné, mozaikové a vrstvené nahrazuje v Alexandii sklo
dokonale odbarvené čiré sklo, které převládlo luxusní sklo všeobecně. Uplatňují se brusy a rytiny. Oblíbeným typem byly nádoby zdobené hadovitě stočenými natavenými vlákny. Nejprve v Sýrii a na Kypru, poté na západě v Porýní ( 2. a 3. stol.).

Další šířenou technikou z východu na západ se stala FONDI D´ORO – dvojstěnné medailóny, zdobené rytinou ve zlaté fólii. Fragmenty misek se dochovaly v římských katakombách ze 3. a 4. stol. a navazují na alexandrijské vzory ze 3. stol. př. n. l. 

Ve 4. stol. se Kostantinopolis stává hlavním městem západořímská říše. Východořímská výroba se začíná lišit tvary. Na západě vyniká porýnská produkce  v Kolíně nad Rýnem. Inspirují se hutními dekory známé z východu – natavenými hadovitými vlákny  a využívají kontrastu čiré nádoby s barevnými vlákny. Využívají lineární řezbu či zatavené broky jinobarevného skla. Úpadek římské říše však znamená i úpadek úrovně skla.

Ve 4. stol. se vyrábějí vynikající a unikátní luxusní předměty. Jedním z nich je i- VASA DIATRETA – nádoba obalená vnější sítí volně připojenou k vnitřnímu plášti a doplněn nápisem či figurálním dekorem. Najdeme ji ve sbírkách v Kolíně nad Rýnem, Vídni, Miláně nebo Londýně. Všeobecně se domnívá, že tyto nádoby jsou tavené ve formě, a že vnější volně plastický dekor vznikl mistrovským broušením a řezáním. Předpokládá se, že číše zdobené sítí vznikly v Porýní a zároveň existovaly i jiné produkce.

Z Itálie je známá LUKURGOVA ČÍŠE, ke shlédnutí v British muzeum v Londýně a SITULA PAGANA v pokladu chrámu sv. Marka v Benátkách. Výrobky skláren západořímské říše nebyly početné, ani kvalitní. 

4. a 5. stol. zaznamenává změny s úpadkem zanikající římské kultury. Tvary a dekorace skla jsou více ovlivňovány vkusem teutonských zákazníků. Vzniká pořímské sklo – FRANCKÉ. Redukuje se počet tvarů i dekorativních technik, omezení na natavované prvky, optický dekor z formy, zatavování bílých nití. Sklovina je nečistá, neodbarvuje se – láhvově zelená barva. Vyrábějí se pící rohy, číše na noze, číše kuželovité, mělké misky.

V 6. stol.  vzniká miskovitá polokulovitá číše. Na pozdně porýnské číší s natavenými rybami a mušlemi navazuje číše s nosy – RÜSSELBECHER a má spíše dekorativní než funkční charakter. Výskyt v nálezech z 5. – 8. stol. v Německu, Británii a Skandinávii.

Římská technologická tradice sklářské výroby na západě Evropy doznívá až
do konce 1000 let naší éry. Poté dochází k základnímu odklonu od antické technologie. Mizí sklo sodné (nedostatek surovin), objevuje se sklo draselné (draslo z popela lesních porostů). Změnou bylo položení základu k odlišnosti skla zaalpského od skla z oblasti středozemní. Na severu se z franckého skla vyvíjí sklo LESNÍ – draselné sklo zelenavé barvy.

V Itálii je stále sklo sodné. V raném středověku bylo velmi omezené užitkové sklo (vlivy východu) a nalézá se v lombardských hrobech (od 7. stol.). Nejvýznamnější vykopávky pocházejí z ostrova TORCELLO u Benátek a výroby z konce 6. – pol. 7. stol. Je viditelné spojení mezi výrobou antickou a benátským sklářstvím vrcholného středověku. 

Sklářství na Blízkém východě navazuje těsněji na antickou tradici a pokračuje zde broušení a řezání skla, malba listry a emaily.

Obchodní vztahy mezi Předním východem a italskými Benátkami ve 12.-13.století byly velmi intenzivní a pronikaly odtud na evropský kontinent důležité technologické impulsy.

back to top